Pouť na Velehrad - Den druhý

 Poklidná ticha noc pod nádhernou hvězdnou oblohou na starém hradě bez prokázané přítomnosti  místních strašidel - toť sen každého znaveného poutníka.  Budím se brzy - budí mě práci,  slunce a ranní  rosa.  Chvilku lenoším,  ale pak vylézám,  suším spacák a vařím lehkou snídani.  Spacák ještě neuschl, ale musím balit,  v devět chci být v 5 kilometrů  vzdálené Dolní  Dobrouči  na mši svaté. 

Mše byla krásná a jako příjemný bonus jsem s laskavým svolením pana faráře využil doby mše k dobití  powerbanky  😀 Před kostelem se mě ptají dvě paní kam mám namířeno.  Když odpovím,  že na Velehrad, tak mi přeji hodně štěstí a žehnají mi.  Budu to dnes asi potřebovat,  začíná být pěkně vedro.  Z Dobrouče jdu krásnou lipovou alejí  k Horákově kapli,  kde je i studánka s prý zázračnou vodou.  Jestli je zázračná nevím,  ale dobrá určitě a tak si plním obě láhve co nesu. 

Osm kilometrů lesem nahoru a dolů,  žádný výhled do kraje,  jen les a bahno. Došly mi Krylovy  písničky.  V pravé poledne slavnostní nedělní oběd - energy tyčinka a zázračná voda.  Jestli dnes nepotkám žádnou hospodu (otevřenou), budu muset zavést přídělový systém  - kousek sýra a jednu sušenou meruňku na pět kilometrů.  😀

Skuhrov přináší změnu - asfaltová cesta otevřená do kraje s nádhernými výhledy do kraje.  Hlavně ale téměř rovina. Nasazuji ostřejší tempo, hůlky mi udávají pravidelný rytmus.  Připadám si jako dávný římský legionář pochodující přes  Galii.  Úplně se teď hodí  Morituri  te salutant.  I když už jsem to zpíval dvakrát.  😀 Kilometry utěšeně přibývají. 

24 kilometrů Třebovice.  Turistická značka mě vyplivla na úplně druhé straně vesnice než je hospida.  Po neblahých zkušenostech nechci riskovat  a  jdu raději dál.  Legionářský adrenalin ale nějak vyprchal  a navíc i trochu  přitopili.  Tak se vleču odpoledním vedrem k nejbližšímu  lesu a na mýtině rozkládám deku a odpočívám a doplňuji kalorie,  a dokonce - ale nikomu to neříkejte - asi na dvacet minut usínám! 😀 Trochu odpočinutý vyrážím dál  do kopce do poeticky znějící vesnice  Anenská  Studánka.  Vesnice poetická je,  kopec a vedro vůbec ne.  Naštěstí přichází rovina,  ale stále asfalt a mě nohy začínají protestovat. A  dokonce to vypadá i na nějaký ten puchýř! 

V následující vesnici potkávám  milého cyklistu,  který hned uhádl,  že jdu na Velehrad! Prý podle směru a kříže na krku  😀 Asi čtvrt hodinky si hezky povídáme.  Pak už začínám odpočítávat kilometry do cíle dnešní etapy, na Hřebeč.  Odpočet začínám na 11 kilometrech.  Jdu krásným podvečerním lesem, ale kilometry utíkají pomalu.  Sedm kilometrů před cílem si říkám,  že bych si mohl něco poslechnout ať mi to rychleji utíká.  A když už jsem na té Pouti,  vyhrává nakonec Evangelium podle Jana,  výborně  načtené  také Janem , konkrétně  Potměšilem. 

Budu upřímný - moc to nepomohlo,  kilometry se vlečou ale  všechno má svůj konec a tak i já jsem s posledními paprsky dne dorazil na Hřebeč.  Kousek za vesnici jsem si ustlal na kraji lesa a teď už si užívám  tepla spacáku a ruchu nedaleké  hlavní silnice na Moravu  😀 Dnes jsem to asi trochu přehnal,  protože  41 kilometrů je docela dost  i na zkušeného chodce.  Než usnu,  říkám si,  že zítra trochu uberu.  Tak dobrou noc všem! ❤️